sebe tuto obět Jiří Wolker, nejčistší a
nejnadanější z pokolení, které světovou válkou bylo ololF
peno o radostné chlapectví, při vstupu do
jinošských let bylo znepokojeno a oslněno sociální
revolucí na východě, na prahu akademické
svobody dostalo velký dar svobodného rozvoje v
samostatném státě a pak se v mladistvé rozkoši
experimentu zaněcovalo ochotou, zaměniti
tento dar za utopii socialistických republik ve
sjednocené a zproletarisované Evropě.

Pro tuto obět byl Jiří Wolker předurčen rysy,
jež se nám ozřejmily teprve v hodině jeho skonu,
či spíše v hrozných měsících jeho ne odvratného
odumírání, ale které jsou společny všem
básníkům předurčeným od osudu pro předčasnou smrt,
Máchovi jako Lermontovu, Laforguovi jako Ch.
L. Philippovi, Keatsovi jako Novalisovi,
Ja·cobsenovi jako Petofimu. Všichni žijí
intensivně, majíce na spěch s pohárem, jenž bude brzy
odtržen od jejich rtů. Všichni se chtějí v erotice,
v náboženské ekstasi nebo v revolučním činu opíti
životem hned za jitra, po němž nemá
následovati poledne. Rychle dozrávajíce, překvapují často
výrazovou plností, ke které se jejich druhové
musí pomalu propracovávati. Bývají objeviteli
pevnin, jež budou nazvány po jiných, vůdci do
zemí, do nichž sami nevstoupí, prúkopníky
směnI, jejichž vývojových možností ani nedohlédají.