aie věděi j'sem, že bych ho praníc nepoctii
takovým zařaděním a tou škatulkující
karakteristikou, již proto ne, že se cítil zcela uvědoměle
typickým Čechem, a že pěstoval v sobě úplně
sonstavně rysy, které jej, po přeslici potomka
tvrdých, pracovitých a nábožných sedláků z
Českomoravské vysočiny, spojovaly s plemenem a
půdou. Neměl ani wertherovských ani
gramovských let, ale nepropadl také nikdy hlodavé
problémovosti naší generace; na to byl příliš
robustní a střízlivý, takže jeho racionalismus byl
od počátku konstruktivní a nikdy rozkladn)',
Kde se jiní trýznili neplodným hořem z
nenaplněné ctižádosti, z pomalého vzestupu, z úspěchú
otrávených dlouhým očekáváním a závistí neh
tůčkami druhů, tam se Jan Heidler bránil ironií,
kterou doprovázel mužný humor, a povýšeným
pohrdáním, jež uráželo nejednoho vrstevníka
svým samozřejmým grandseigneurstvím. To mu
pomohlo k tomu, že tak čestně a klidně prošel
politickou episodou, která by byla slabší
povahu na dlouho podlomila, pro něj však byla jenom
kapitolou z lidské komedie, které se nesměl
vyhnouti, měl-li býti dostatečně vyzbrojen pro
hlubší pochopení svého vlastního životního úkolu,
novodobé politické historie.

Pokusil se sice jako začátečník o studii z
filosofie dějin, napsal jako povinný tribut svému
učiteli příspěvek k historii hospodářské a peněžní

266