rÍlži náhrobních prší najednou do našicÍl
nerWlitých ještě pohárů, smrtihlavové sedají na světlé
šaty našich žen. Ano, rozumíme té připomínce
konce a mlčení za blaženého dne, a slova
starodávné církevní písně derou se nám latinářům
přese rty: media in vita in morte sumus.

Vzpomněl jsem si na ten podivný dojem, jenž
má bolestně opojné kouzlo některých Prostých
motivů N erudových, když jako hrom z čista jasna
udeřila zpráva o náhlé smrti nejsilnějšího z naší
čtveřice, bratislavského profesora Jana
Heidleru, a myslím, že nejeden z přátel prožil při hrozné
té zvěsti cosi podobného. Zdravý a silný, veselý
a pracovitý, pln rozmaru a energie, radosti ze
života a chuti k dílu, podobal se mladý učenec,
který ještě nepřekročil čtyřicítku, sám letnímu
slunnému dni, jenž dávno zapomněl, že se narodil z
chladného, mlhavého jitra. Vše bylo na něm
jasné a určité, mužně pevné a energicky
soustředěné, že až překvapovala u muže psacího stolku
a katedry ta dokonalá jednota přesné a kritické
rozumovosti s praktickým smyslem životním,
jenž za vytčeným cílem jde. nejkratší cestou,
užívaje všech svých sil, ale nikdy jich
nepřepínaje v křeči a v grimase. Někdy se mně J aD
Heidler zdál ztělesněním klasického typu, vůči
němuž se okolí jevilo nervosně romantickým, a
jindy mně připadal jako střízlivý a jasný
Francouz uprostřed mlžných a patetických Seveřanú,