ekými, spíše však ještě mocným estetickým
živlem v povaze. Profesor Goll vypravuje sám,
jak detailní práce Hofmanova o koncilu
basilejském provedená výborně s odbornou akribií
ukázala, že mladý badatel jest s takové práce, ale
přece ne pro ně. Znalec literatur a filosofie,
prudce prožívající krise současné Evropy, byl
předurčen pro studium novodobých dějin a
jmenovitě těch, kde silná osobnost vyjádřila činem
neho slovem někter)T z hlavních proudů myšlenky
politické, náboženské či mravní. První takové
velké téma vyhledal pro Hofmana nikoliv Jar.
Goll, nýbrž T. G. Masaryk, jenž po prvotním
chladu na začátku studií vstupoval více a více
do okruhu jeho pozornosti. Tato monografie o
Adamu Mickiewiczovi se sVýIhi dvěma dodatky
zť1stala nejrozsáhlejší prací Hofmanovou a přes
ráz namnoze referující, kde se k ovládnutí
příslušné hojné literatury pojí dar důmyslné
komhinace a jemně odstíňující karakteristiky,
vypráví přece leccos velmi podstatného o svém
původci: Hofman dovede již v representační osobnosti
vyposlouchati duši jejího národa, ale při tom
směřuje rozhodně k historii individualistické, kde
velcí mužové tvoří dějiny, dávajíce teprve
formu hromadným tužbám a snahám dotud
rozptýleným a kolísavým. Mickiewicz byl ostatně
historický rek podle srdce Hofmanova, jež se
nikdy netajilo vřelými sympatil'mi pro Poláky:

247