Zll a scenerií jarních opěvuje závěr knihy
(»Pozdravujeme jaro«) věčně mladé, věčně slibné,
věčně jásavé dění kosmické, aby pak ještě v
»Rukách« zazněl kosmogonický paian vod, které
»zpívají jedinou laskavou sílu, jež změnami
nesčíslnými hledá pravou tvář země«. (»Zpívaly vody«.)

Krajinomalba, jež na úsvitě básnického umění
Březinova, dokud nebylo ani dosti skladné ani
dalekozraké, měla hodnotu samoúčelnou, jest nyní,
když ji provádí zkratkový dar syntetikův, spíše
jen pomůckou, ilustrací, symbolem. N eopoušt1
země, již miluje; nepohrdá pomocí reality, kterou
násobí; neztrácí při vzletech do výšek smyslu pro
kvetoucí hlubiny, jimiž byla inspirována, ale vše,
co bylo nazíráno, prožito, vnitřně osvojeno,
nabylo hodnoty znamení. Neboť to jest neklamným
znakem »stavitelů chrámů«, že se poznávají
znameními a že »jako slib jiných nebes a země vidí
hrůzu a nádheru věcí«.