svítí divoká žáďost nezrozeného«, t. j. ·ze
světelného a barevného varu skutečnosti míní sám
vytvářeti neznámé posud útvary, scenerie, kraje.
Zprvu jsou to konstrukce jen nesmělé, nemnoho
odlišné od skutečnosti, krajiny předků v »Mythu
duše«, »květny stínů« s přemoženými
popoledními parny a s blízkostí zrání ve »Svítání na zápa·
dě« a zvláště melancholická a posvátná dějiště
duchovních žní, která se stávají nyní pro Březinu
tak příznačnými a drahými.

Báseň, v níž básník po prvé v stříbrně svítivém
toku lehce nanesených barev namaloval tuto
novou krajinu duše, nadobro odlišnou od krajin
zraku a úplně přepodstatňující reální prvky ve
vyšší, symbolickou skutečnost, zasluhuje analysy
zvláštní. Myslím nevýslovně cudnou a vroucí
apostrofu erotickou »Až sedneš za múj st úl ... «
Vlastní lyricko-dramatický děj, položený do dvou
závěrečných slok básně, odehrává se, jako za
melancholického mládí samotářova bylo pravidlem,
v uzavřené místnosti, v jakémsi novém večeřadle
emauzském, kam k básníkovi přisedá milenka
zcela zduchovělá, spíše myšlenka a symbol věčnosti,
než žena této země, aby s ním slavila hody
kosmické, podobné těm, o nichž ekstaticky zpívá
hymnický závěr spřízněné skladby »Tys ll(~šla\<.
Duchovně milostná scéna však má prolog
krajinný kouzla ve své prostotě až posvátného:
symbolická metafora o »době ŽlÚ« rozkvetlá na celý