božské s věcmi lidskými a dovolávati se Ježíše
tam, kde nejde sice o Caesart'lv meč a o jeho žezlo
vladařské, ale o humanismus čistě civilní, nená·
bo7.-enský, jehož koncepce jest spíše antická než
křesťanská. Rozluka: Ježíš, ne Caesar, kteron RC
MaiSaryk~va »Světová rcvoluce« efektně končí,
nezdá se mně plně domyšlenou.

S ušlechtilou naléhavostí druhého otce národa
a dovolávaje se slov otce národa prvého, volá T.
G. Masaryk v závěru svého díla republiku i
národ k dílu »demokracie, jež jest politickou
formou humanity«. Ukazuje,že i nadále zůstává
naše místo po boků Spojenců, již nám dopomohli
k státní samostatnosti, ale nechce abychom
prostě, bez rázovitosti a svojskosti zmizeli v obecné
kultuře Západu, i když se nesdílí pýchu
nacjonalistického mesianismu; k starému heslu
romantických slavjanofilů: »Ex oriente lux«, připojuje
svou formulaci »Ano, ale také ex occidente!« Ale
nejplněji a nejvýznamněji znějí zlatá slova
hutného odstavce 118 (str. 519), kde ukazuje T. O.
Masaryk národu ke správné cestě: »Každý
nát'oa bude vyvíjeti svůj národní ráz a své
národní vlastnosti pod vlivem všech živoucich sílících
prvk1''t a směnl kulturních« - tento důraz na
kmenovou osobitost pHmo blaží v díle, kde podle
celého založení byly hlavně vyšetřovány naše
vztahy k evropanství, k 'světové demokracii, k
llUmanismu obecnému a kde naopak tak skrovně