vzplanul válkou Německa se
Slovanstvem,zníkromě jednostrannosti též jakýmsi přízvukem
agitačním. Arciť národnostní složky mezi
pohnutkami (a mezi trvalými vzpruhami) války světové
přehlížeti nelze, jak poučí sebe povrchnější
srovnání její se všemi válkami dějinnými, jediné
národní války italsko-rakouské,
francouzsko-německý boj z r. 1870 a snad i zápolení Srbů na
Balkáně vyjímajíc. Francie, Srbsko a Německo
vedly beze sporu boj národní, toto na výboj, jejich
odpůrci na obranu; o čistě národním principu
našich legií netřeba ani mluviti, i »Světová
revoluce« uznává jej nepokrytě.

Vůbec nedostatek hlubšího zřetele k
národnostním a národně-politickým motivům
světového zápolení i evropského převratu bolestně
překvapí v díle, pocházejícím právě z pera českého,
a to přímo z pera obnovitele naší samostatnosti
národně-státní; ve »Světové revoluci« není tomu
jinak než v »České otázce«. Podcenil-li tam T.
G. Masaryk v našem celém obrozenském hnutí
ve prospěch všelidské humanity uvědomělou, ano,
ústřední složku nacionální, posunul ji nyní do
pozadí velkého dějstva, které musíme označiti
především jako politický závěr, jako historické
vyvrcholení, jako poslední dúsledek národního
obrození. čechu bojujícímu vl. 1914-1918 doma
i za hranicemi v duchu Dohody, nešlo především
ani o vítězství demokratické myšlenky v
EvŤo
216