tického pojetí dějin; historie se zde stává
příkladem a vzorem pro další postup života osobního
i národního. Ale tu se ocitáme už u Masarykovy
filosofie dějin českých, dějin světových a od
slovesné stránky jeho mohutného díla postupujeme
k jeho náplni ideové.

Všem, kdož by rádi odlišili a odloučili
Masaryka presidenta a státníka od Masaryka
profesora a myslitele, jest »Světová revoluce« odpovědí
krajně odmítavou. Spisovatel zapředl do své
koncepce světového přerodu a do výkladu vlastního
politického podnikání tolik vůdčích motivů
svého vývoje a svého ideového života, že se dílo
přimo nutně připíná k jeho starším projevům slo·
vesným.

Překvapí přímo, že se při rozboru ducha
Francie a Anglie ve válce a před ní Masaryk dotýká
základního filosofického rozporu, který jej zne·
pokojoval na samém prahu myslitelské dráhy,
poměru mezi Humem a Comtem, řešil si jej
nejen noeticky, ale hlavně eticky; činí odsud
zajímavé závěry o rozdílu anglického protestanství
a francouzského katolicismu. Mnohem
pronikavěji však zasahá do myšlenkové osnovy
»Světové revoluce« problém sebevražednosti, náležící
psychoanalyticky nesporně k onomu mocnému
Humu mladistvých zážitků, které trvale určují
směr myšlení; Masarykův zájem o tuto otázku,
jež se v jeho pojetí řadí k symptomatice mravní

206