než dokud bývala teplá a živá, účastní se nyní
vnitřního růstu básníkova, vedouc ho k věčnosti,
proti níž jest časné a dočasné hoře lidské tak
malicherné, vedouc ho k Bohu, který nechce
divokých slz, nýbrž pokorného podrobení se, vedouc
ho nazpět do života, tak docela jiného, než jest
stálý a nepohnutý klid hrobu. Bez názvu ana
pohled docela bez umění, po nerudovsku prostě a
relíefně, s neodolatelnou silou slovní hudby v
závěru, která proudí z osudové hloubky, píše
Sládek tři sloky tohoto nového pojetí elegického.

»Roky táhnou, roky mizí,

a my jsme si víc a více cizí.

Roky táhnou, roky bolí,

už mi ani na tvém hrobě
plakat nedovolí.

Od východu vítr táhne,

a mně je tak bolno, bolno

po něčem to srdce práhne č
Spíš? - ach tobě je tak volno.«

Nadhozené zde motivy dovede básník rozvésti
Jeho sloky malují v několika základních ryseet
prostě mohutnou scenerii jitra, do něhož se s
přírodou probouzí i básníkova bolest, nikoliv však
ztracená žena, zazděná navždy do věčného klidu