Sládek v životě patetický, hylo to nyní, když
vzdorně odmítal styk se světem a všetečný
zájem přátel o svou holest; když si násilně
zachraiíoval stopy zemřelé ženy v bytě a uprostřed
všedností života; když silou lásky bojoval proti
poznání, že Emilii ztrácí každým dnem více. J
cho starý druh, jenž si s ním nikdy nedovedl plně
porozumět, J oseí Holeček, nakreslil ve svých
pamětech s povýšenou ironií zdravého venkovana
patetickou sentimentalitu Sládka vdovce, zazdí·
vajíeí se před světem do krojového musea
Emilčiny pozůstalosti; jest v tom líčení kus groteskní
hrúzy marného letu za fantómem, letu, k jakému
připiala vrátká křídla zoufalá siroba statisícúm
matek, statisÍcúm milenkám. Co dovedl z
toh,)to rychle chabnoueíhoúprku za pohrobní ilusí
zachytiti do své lyriky Sládek, vedle básníka
»Ě morta« náš nejhlubší elegik~ Do závěru první
sbírky, připsané »památce své drahé, věrné ženy
Emilie«, postavil několik básní, kde náraz smrti
jest bolestně čerstvý. Kdesi na rozhraní
bdění a snu, vzpomínky a vidění, náhlého citového
rozechvění a hlodavé sebetr}-zně stojí vášnivě
teskná skladba, podivné hudební čaromoci
»Loučení«, jakoby lyrická tresť prvního hovoru s
mrtvou milenkou - ženou, která se zjevuje, aby
vyčítala a pro jejíž mátožný zjev, slastný a přece
děsivý, nachází poeta pregnantní výraz balady
lidové. Vystupuje ze záhrobí nesmířena, plna vý-