šUJí-li n~silně pochylmostmi a smutky všeho
druhu bezprostřední hlas kroužící touhy a horké
něhy, deroucí se z hloubky, a jestliže bylo uprostřed
mezi oběma knihami šťastné a vítězné lásky,
Hálkovými »Večerními písněmi« a, Vrchlického
»Eklogami a písněmi«, kde cit dosažené jednoty
s milenkou jest doprovázen jásotem jistoty nad
splýváním s přírodou, napsáno tolik
melancholických i rouhavých básní o lásce. Překvapený
čtenář je najde v nejstarších souborech veršů
Heydukových i v předitalské poesii Vrchlického;
z tohoto rodu pochází též všecka složitá i bohatá
erotika Václava Šolce i melodicky odstíněné
milostné dumy Rudolfa Mayera; ale přede všemi
následovníky a žáky Nerudovými jest to J. V.
Sládek, kdo v písních a elegiích, kladených
nejprve do klína a pak na hrob milenčin, pověděl
nezapomenutelně výraznou slohou mnoho o
tajemství silného srdce, zraněného chlapcem
lučištníkem.

Nedoceněn a opomíjen za živa, jest
lyrík-Sládek, jeden z našich nejčistších a nejmužnějších,
po ~mrt.i. ~koro zapomenut; jest toto kruté
bezpráví vyváženo snad alespoň poněkud skutečností,
že lehká a svěží hudba roznesla po všech českých
zábavách škádlivý a rozmarný půvab jeho
písňových ohlasů v duchu prostonárodním1 Umělecky
vysoko nad těmito starosvětskými písničkami,
které pod jasným nebem domovských vzpomínek