ky, Sě .nevyrúvnli nikterak epickým kusÍIm :ll
l'Úku 1881; podivujeme se jednotlivostem a přece
cí tíme, že jsou to jakási parerga. Daleko více než
v lyrice, kde mužný Sládek jest zpravidla .zcela
svůj a zcela český, podléhá tu inspiraci anglické;
jako baladikové od Coleridge po Morrise, sahá
po látkách romanticky odlehlých, s nimi miluje
divokou a přísnou fantastičnost, kterou jako oni
snoubí se sugestivní názorností, a ryze po
anglieku mají všechna kouzla a děsy hlubší, ba někdy
propastně hluboký smysl. V podivuhodném
»Vidění« (»8e1 jsem luny za svítání v háj, zelený
háj«) - jest to dojista z nejodvážnějších pohledú
do dílny Života a Smrti v našem básnictví -
vyjádřil své privatissimum lineární mluvou
Madoxe Browna či Holmana Hunta v podivné směsi
posvátné prostoty a hořké raffinovanosti;
mluveno řečí básně, cítí čtenář, pohlížeje na »dávný,
divný tvar, jak v něm stydne krev«. Avšak »Vi·
dění«, stejně jako »Legenda« o králi bábelském,
neb »Vidění svatého Kiéran-Killa«, neb
»Harunal-Rašid« či »Příšerná loď« leží stranou hlavních
cest výpravného umění Sládkova.

N a ně se vrátil básník teprve knihou svého
stařectví »V zimním slunci«. Jako na
rozloučenou se tu dotýká Sládek všech strun, na něž kdy
hrával jeho epický smyčec: trpké sociální
baHady i rozmarné romance v N erudově slohu, přísné
legendy v exotickém kroji i prostonárodní, až