stroj, jenž pod jeho jistýma rukama až·
překvapuje proměnlivostí výrazovou: hned hrnou se ze
strun této violy rázná allegra, hned plyne z ní
volný, zádumčivý tok. Blankvers Sládkův unese
pÍ'Ísnou brachylogii Lamačovu i vlažné melos
Annino; vystačí v rozjímavém :il0nologu stejně
jako v náladové malbě; nikdy není jednotvárný
nebo únavný. Současně se Sládkem sáhli k
blankversu Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický: onen
v heroických a romantických letopisech
bohatýrství a lásky, tento v některých episodických
částech svého zlidštělého panteonu a pandemonia.
Ale Zeyera unáší jeho měkký a suggestivní
blankvers k tvárné bezmoci jako plavce lísavá vlna
mořská, Vrchlický pak, jehož smyslnost
potřehovala i v slovní hudbě barevnějších vzrušení,
opustil vždy tento rozměr dříve, než mu mohl
vtisknout renesančně zdobnou pečet své ruky.
Sládek nad blankversem vždy vítězil, a
zastavilli někdy úmyslně v básnických povídkách
stříbrně šplounavý tok iambických kadencí, bylo to
tenkráte, když se ode dna srdce prodírala k
světlu píseň.

Po knize »Světlou stopou« musila Sládkova
epika ustoupiti na celá léta písni, lyrické dumě,
ba, i rozmarnému popěvku. Hrstka výpravn)'ch
čísel, která jsou rozstřiknuta mezi polními
liliemi a hvozdíky sbírek »Ze života« a »Sluncem a
stínem«, psaných na vrcholu básníkovi čtyřicít-