Básnický tvar, v němž se Sládkovi vybavila
tato dvojí vznešená zkušenost o mravních
prakořenech české duše národní, není inspirační
nahodilostí, nýbrž naopak výslednicí složité kultury
slovesné. Po náběhu v »Papů« Sládek přejímá

ono ustrojení veršované povídky, které jí za
věku Viktoriina dali básníci angličtí Alfréd
Tennyson, Rohert Buchanan a za oceánem Henry
Longfellow.'j1ito nevášniví mistři vyrovnaného.
ale málokdy púvodního pohledu na život, zbavili
básnickou povídku matné mnohomluvnosti a
lokální neurčitosti byronské, očistili ji od
strakatých cetek romantických orientalistů a přibIí·
žili ji pravidelnému toku životnímu a tím
modernímu románu společenskému; v jejich rukách
se stala citliv}'m zrcadlem vnitřního dění, které
provázejí zcela skrovné obrysy příběhové, přiřčen
jí úkol zachycovati psychický odstín myslí všed·
ních na pohled, ale hlubokých v podstatě.
Geneticky může býti Sládkův »Jan Lamač« uváděn
v souvislosti s Tennysonovou idylIou »Enoch
Arden«, jejíž vláčná teplá sentimentálnost
požívá světové slávy; ale oč pevnější kostru, oč jadr·
nější výraz, oč prudší postřeh přírodya lidí má
skladba česká!

Stará a formálně správně cítící tradice
přisoudila básnické povídce blankvers, v ilěmž se vždy
líbilo epikúm, vyšedším z lyrické poesie. Sládek
oyládá opravdu mistrovsky tento komorní ná-