měkké plochy běli a černi, ponořuje kusy
příběhu do temnoty a dává celku ráz náladové
měkkosti záhadného šeření.

V »Petru zvoníkovi« zmizelo to, co jemnějšímu
uchu zaznívalo disharmonicky z většiny
Sládkových balad, rytmická roztříštěnost, neklidná
změna rozměru, strofický chvat. Epika žádá si
oddaného spočinutí, volnějšího postupu, širokého
toku, chce-li pohledět také na dno lidských srdcí,
čehož nikdy nedovede šílený chvat biirgerovských
strašidel.

A od »Petra zvoníka« vede jediný vzestupný
krok ke klasickým Sládkovým povídkám
veršem, »Jan Lamač« a »Anna Potocká«.

Je-li opravdu velikým poetou ten, v jehož duši
hytují zasnoubeny nerozlučiteln)-m svazkem
sílaa něha, a kdož spojuje pravého mužského genia
R ryzí polaritou ženskou, pak jest jím nesporně
tvůrce obou epických pendantů, »Jana Lamače«
a »Anny Potocké«.

Zachmuřený a nemluvný rek první básně,
samotář, pohřížený do neosobní a obětavé služby
mlýnu života, a zpěvná i zádumčivá hrdinka
povídky druhé, cudná a horečná milenka, bez
náplně a bez výčitky, znamenají daleko více než
dvě ústřední postavy mistrovských básní -
poskytují nám setkání, na něž se nezapomíná, a
které obohacuje život o skutečný klad. Milujeme je
jako náhlé druhy, kteří nám pomohli v tísnil a