někdy stlačené na výpravnou povahokresuu, ale
vždy dřevorytově drsné a primitivní, jako je
první báseň této skupiny »Hrobník«, od níž jest
jen jediný zpětný krok k lidové bizarnosti
Kalinova »Kšaftu«.

Ve sbírce »Světlou stopou« se oba proudy
stékají a vytvářejí v cyklu nadepsaném »ldylly«,
vrcholnou skupinu epického umění Sládkova.
Baladická čísla jsou v převaze, a každé z nich
má své zvláštní vyhrocení: od jízlivé selské
invektivy ve slohu Václava Šolce a v archaickém
upravení »V podhradí«, dostává se Sládek
nejprve v »Hodinách«, k hrozebné a výstražné
poe~ii pátého stavu, jak ji pěstovali F. Freiligrath a
R. Mayer, poté v »Imogéně«, k výpravnému
pastelu melancholického nádechu po způsobě
Jaroslava Vrchlického, konečně však v
grandiosním »Petru zvoníkovi« k sobě samému; celá
~kladba posunuta do tajemného šera, v kterém se
tratí uhlem načrtnuté dějové obrysy, přelud
pomatencův a vise posledního soudu smíšeny jsou
zúmyslně k nepoznání, hukot živlů se divoce
sváří s horečkou zjitřené mysli. V této visionářské
baladě, nad níž sotva kdy napsal mohutnější,
Sládek se nadobro odpoutal od N erudova vzoru.
Neruda v nejkrásnějších svých baladách a 1'0·
mancích ryje do dřeva děje a figury co
nejhutnějšími čarami ostrého a prudkého reliefu.
Sládek, mistr básnického leptu, rozvrhuje směle

160