kroklun vyhnouti se bažinat~ selance saIIlozřejm~
blaženosti. Sám vnitřní, neomylný hlas
Inspirace varoval básníka vstoupiti, byť pro okamžik, na
pozlacený práh, kde neusínají pouze přání, ale
i písně.

Stejně samozřejmou jistotu, s jakou se obracel
k svému Bohu, zachoval J. V. Sládek vždycky
také k přírodě. Neztratil nikdy souvislosti s
jejími životadárnými zdroji, z nichž pil až do smrti
jako dítě z plného prsu matčina - též tehdy,
když se za moře vytrhl na čas z rodné půdy,
živil svou poesii jen a jen inspirací přírodní.
Sládek nezdomácněl nikdy v městě, a nepokoušel
se vůbec porozuměti jeho složité a chmurné
kráse; i mravní a hospodářské rozpory, kterými
nová doba rozrušila přirozený souzvuk člověkúv
ts osudem, přeloženy jsou v jeho hutných a
hořkých sociálních básních pod volnou oblohou
venkova. Ale J. V. Sládek, poeta spíše meditační než
popisný, jest vším spíše než výmluvným
nadšencem pro přírodu; na to jest jeho věrná láska pří.
liš hluboká a cudná. Důvěrný styk s přírodou je
mu podobně nutným životním úkolem jako
dýchání; a kdo by mluvil o svém dechu než
churavec nebo hypochondr~ Nejeden z moderních
básníků, jenž svazek s přírodou ztratil již před
narozením, vyplnil svou lyriku toužebným hledáním
vlídného útulku v přírodě neb marným snem o
návratu k bráně ztraceného ráje - toť jedno z ta-