a nez~vazné božství ve vývoji kolotající
hmoty a vzestupující abstraktní myšlénky - jeho
víra, jednoduchá a mužná, vzrušeně osobní a
odhodlaně dramatická, vyvěrá z křesťanského
teismu a vrací se k němu. Před Otokarem
Březinou, jehož opojený panteismus letí na
zářících křídlech daleko za hranice sluneční
soustavy, aby posléze rozjihl v kosmických
mlhovinách, měli jsme v Jos. V. Sládkovi básníka
nejnáboženštějšího: oba -vyznavači vidí celý
Život ukryt v klíně božím, vše posvěceno, vše
vykoupeno, ale vše v rušném pohybu za
zdokonalením. Proto Sládek nezná Smrti, která ničí a
ukončuje: Bůh věčný a účastný hospodář,
posílá ji »dumnou, mhavozářnou spasitelku« jako
dělnici, aby obdólávala a kypřila lány života.
Kde je, o Smrti, osten tvůj ~

Cesta Sládkova se vinula alejí hrobů: začal
elegiemi za mrtvou ženou, a z posledních jeho
knih je svazeček písní smutečních, položených
na rov příteli; jako muž napsal rukou pevnou
i v dojetí řadu lyrických epitafií, a sestarav
zahloubal se sbírkami »Za soumraku« i »IJethe«
nad tokem vod podzemních - ani básník »E
morta« a »Žamberských zvonů« nehovořil
tolikráte a v té hóroucí vážnosti se Smrtí. A
přece je Sládek nade vše básníkem Života.

Nebyl by arciť ze synů svého věku a z
ochuzených děc1icú marnotratné romantiky, kdyby