ši »nejistota, klam a smyslnost všech našich
lidských pojmů«; také on se často v rozryvné
závrati tázal sebe sama, zda Bůh, vzpruha jeho
nejvyšších vznětů, není snad přece jenom mamem
chorobného mozku nebo přeludem lásky a touhy.
Z těchto nejosobnějších metafysických nejistot a
hrůz rodí se »v noci bouřné, podzimní, když vítr
prázdným slovem naříkal a měsíc letěl mraky
jako pták« sen o Mojžíšovi, »sen, jenž byl více
nežli sen«, mluveno po byronovsku.

Byronovo jméno nevyklouzlo zde pouhou
náhodou z pera, neboť jsou to Lordova epická i
dramatická mysteria, jež v evropském básnictví
devatenáctého věku zahájila slohový typ, k němuž
tato Zeyerova skladba náleží: v biblickém
prostředí za zvichřené účasti osvobozených živlů
děje se dramatický dialog o krajních záhadách
titanské myšlenky vzdorného člověka nebo
bohočlověka. Zeyerův Mojžíš není však - přese
všecek svůj titanismus - postava vlastně byronská.
SpHíe čteme dvojí jiné příbuzenství s
uměleckými výtvory světovými v jeho nadlidských
rysech, s Mojžíšem Michel Angelovým a s
Mojžíšem Vignyho. Obě postavy, jak italského
sochaře, tak francouzského básníka, kypí
sebevědomím individualismu, který nese svou celou od·
povědnost sám v sobě, nikým nepodpírán,
nikomu nepodléhaje, nikomu neustupuje: »J sem,
který jsem«. Ale tato soběstačnost vyvolené geniál-