po právu Zenon Przesmycki tolik podivoval,
hoří ještě chmurný blesk renesanční pýchy
nesrovnatelné s podstatou křesťanství. Zato paramythie
V zadumání, upoutávající tolik přirozenj'm
tokem bezprostřední improvisace, jako by byla
volně vytrženým listem z deníku, zrodila se již plně
z milosti křesťanské pokory, ač metafysická
duma v první její půli mluví jazykem řeckého
platonismu a ač na otázky transcendentního
idealismu odpovídá druhá půlka básně mystikou
sufickou; náboženského eklekticismu nepřekonal
Julius Zeyer nikdy, ani když se na sklonku života
cítil vykoupen ve smyslu křesťanském. Julius
Zeyer zde tuší blízkost splynutí a spočinutí, cítí
se vysvobozen z rozdvojenosti, kterou celý život
a nejsilněji v oblasti erotické mu vnukal,
vybavuje se z kolotání časnosti, aby zakotvil v
bezpečí věčnosti, a cosi jako vlídný, smířlivý, vlahý
úsměv podzimního dne leží mu na líci.

S ním nás opouští Zeyer lyrik. Epik vyprávěč
najde ještě síly pro Alexeje, člověka božího, epik
psycholog pro Trojí paměti Víta Choráze,
kdežto v Zahradě mariánské již chabnou schopnosti
novelistovy, v mysteriu Pod jabloní schopnosti
dramatikovy. Pozdní tato díla, vesměs povahy
legendární a vesměs ovládaná mocným lyrismem,
obměňují, rozvádějí, prohlubují poslední slovo
lyrikovo, ale v ničem neruší jeho smyslu, jako
by i závěr života měl potvrditi výsadní
postave
139