faelisty vkresliÍ do gotického okolí básně Pod
portálem šedé katedrály: oděna bílou řízou stojí
tam v jasu, v plavých vlasech zlaté jiskry jako
by s nich mžily hvězdy, v jedné ruce lilii, druhou
na ňadru takřka na obranu radosti tryskající ze
srdce, jehož »hlubok)T šerosladký taj« chce býti
jako vása, blahem plná, vyprázdněn rty
žíznícího; avšak žíznivý zoufalec, ryjící ve vlastních
ranách, a tím osleplý, nevidí ani ženy, ani
nabídnutého srdce. Marně vzývá Pozdní chodec, jemuž
se večer naklonil, tuto ženu, když se za ním
:mvřela brána žití; marně si rozdírá své rány
dodatečným poznáním: »Od krbu snad snivé blaho
šlo mi vstříc. - Minul jsem je, nikdy nenajdu je
víc.« V obou citovaných básních jeden a týž
motiv milostného štěstí, jež, nabídnuto, nebylo
[0chopeno a přijato a pro něž siré srdce pak puká
a hyne, ale jak různé v nich zpracování! Tam
skvělá stilisace v kulturním prostředí, jakoby kus
drahé vzpomínky z uměleckých cest a
doprovodem dušezpytný pohled do odstíněných povah,
jež se vnitřní polaritou hledají a nenacházejí, vše
propracováno, vyváženo, básnicky seskupeno. Zde
úsečná zkratka, výmluvná nápověď, působivá
brachylogie písně skoro gnomické s
prostonárodním refrénem uprostřed baladické krajiny, jen
dramatické vrcholky osudných vnitřních dějů,
všecko . zhuštěno, ztypisováno, nabito životem.