Zeyerovy lyriky. Jsou zde j'euom vytržen~, ale
jakoby zčernalou krví popsané listy z deníka,
kde se básník zpovídá ze své cesty k Bohu. Vedla
údolím stínů a stržemi bolesti; zastavovala se
nad černými jezery smrti a nevyhnula se ani
světélkujícím močálům smyslného omámení,
avšak nejčastěji dal se básník vésti zářícíma
očima ženy, v nichž mu kynula boží milost a kde
často se skrývalo jenom poselství smrti. Kdyby
byl Julius Zeyer knihu sám účelně komponoval,
byl by v čelo postavil stejně jako to učinil
pořadatel, své opus metaphysicum o hledání Boha,
legendu duše Na Sinaji a do závěru svou
modlitbu díků za tušení, že jižjiž Boha nalezl, V
zadumání; několik náboženských motivů
poloepického zakuklení na př. Perla, JsouC slova dým
stála by v blízkosti těchto hásní. Ale jako jádro
nové knihy by se skrýval v jejím středu
podivuhodný cyklus erotický z r. 1889, pouhých deset
písní, avšak vyvažujících celé svazky lyriky.

Bylo by marno a pro psychologii Zeyerovy
lyrické tvorby zústává lhostejno, zda dúvěrný styk
se Sládkem či zda praktické studium
prostonárodních písní litevských bylo účinnější školou
pro Zeyera, aby nejintimnější zkušenosti
citového života dovedl vyjádřiti úsečně, zpěvně a s
jedinečnou konkretností bez jakékoliv rétoriky
1bez sebe slabšího dekora; tyto písně a zpovědi
tryskají s živelností nebývalou. Nejsou to
ve
134