ní, kdežto laskavý melancholik Zeyer se
doroznmívá v důvěrném souznění s jejich dušemi,
touže, aby také ony byly s ním vykoupeny. To platí
i o hořkém podobenství beznadějné samoty
životní, Koroptev, v podivuhodně sporém a
názorném rámci čisté přírody na podzim; postřelený
krvácející pták není jenom symbolem, nýbrž má
svou vlastní duši, s níž básník stejně trpí »v byH
rnrákotném«.

Odhad o mollovém ladění Zeyerovy
melancholie v první knize Poesie mohl by poněkud
zmásti; potřebuje zřejmě omezení. V Zeyerově
citové povaze vedle nostalgie a zádumčivosti, vedle
elegie nad životem prchnuvším a teskné
nejistoty z chmurné budoucnosti bylo stejně místo pro
rytířské hnutí rozhorleného hněvu, uražené
pýchy, kárného pohrdání; to tehdy, když se Zeyer
cítil zneuctěn v nejušlechtilejších citech,
spojujících jej s hromadnou úsobou národní. Stejně
prudce a krutě jako J. V. Sládek neb Sv. Čech
nenáviděl Zeyer zotročilost české a slovanské
povahy, zkrocené a ochočené otrokáři; jako oni
hlasatelé svobodné energie národní pohrdal nejen
~otročovateli, ale i zotročenci; není věru třeba
rozpřádati to o tvůrci Jana Marie Plojhara a
Domu u tonoucí hvězdy. Ale jeho věcí nebylo
zadouti do válečné polnice politické chansony, kte
.ré jest příjemno poslouchati i slabochům,
domnívajícím se, že také oni jsou voláni i povoláni

132