mi jasnými, hvězdami ve výši« a v~ně
přetvářející »matkou zemí«; jen vidí Zeyer, povaha
smyslovější, zelený fantóm země sytěji a
názorněji. A zdaž neobrací se u Březiny, zcela stejným
postojem k člověku Země, »otrokyně Věčného,
šílenství, kněžna, znající hmoty nejhlubší hlas,«
praví-li mu (v básni »J sem jako strom v
květu ... «) vyčítavě; »však žárlivá nechci, když za
noci dřímu, umdlená objetím jar, bys toužil po
étherné kráse mých sester, jež vábí tě k hrám«'
Jestli vůbec kde, sbíhá se v této básni jako v
pevném a umělém svorníku gotické žebroví české
poesie metafysické.

Máchovo jméno, jehož Lumírovci
nevyslovovali ani příliš zhusta, ani se zvláštním vědomím
příbuzenství, neozvalo se v souvislosti se
Zeyerovou lyrikou jenom náhodou. V postoji máchov·
ského poutníka, který »zachází za onou v obzoru
skalinou« a jehož devisou jest onen dvojí úder
beznadějného zvonu »nikdy, ach nikdy«,
spatřujeme Zeyera v úchvatné elegii za domovem a
mladostí, Bílému domu v staré zahradě, kam
dovedl zaklíti jak »krásný svůj věk, dětinství
svého věk«, tak bezútěšnou nekonečnost cesty před
sebou. Mezi vášnivě smutným závěrem Máje a
touto teskně zádumčivou nenií Zeyerovou není
však pouhý rozdíl skladby durové a mollové:
rozvichřený a divoký pesimista Mácha míjí věci,
užívaje jich leda za symboly svého vnitřního dě-