že bleskem a myšlenkou rozbíti, aby dospěl
jin"$Tch a vyšších světů. Stejně positivistická, ale
mnohem skeptičtější kosmogonie Čechova dává
mizeti v .Adamitech nepatrné zemi i s jejími
lidskými dětmi v nekonečném řetězu světů snad
také obydlených, ale jistě nezbadatelných.
Evoluční duma Jar. Vrchlického v Duchu a světě
zpřítomňuje si drama růstu a rozvoje zemského v
jeho různých fasích jako nejvyšší divadlo, v němž
i Tvůrce nalézá zalíbení. Ale u jediného Zeyera
zaznívá za rozhovoru člověka se zemí motiv
tragický; tragický tím, že tryská z odvěkého
konfliktu mezi jevovou skutečností a věčností ideí,
mezi láskou k půdě a touhou po nekonečnu, mezi
smyslov)-m štěstím a mystickou žízní; až daleko
na práh hvězd promítá Zeyer tento bytostný
dualismus. Uvězněn v kvetoucím kruhu
pozemské krásy, toužil po věčnosti, ale ví, že
jedenkráte, vysvobozen, vzpomene toužebně »v zářící tmě
na ostrovy zajetí svého.«

Toto Zeyerovo pojetí, zastírající citovou
tesknotou úzkost metafysickou, ukazuje, jak básník
jest na míle vzdálen svých vrstevníků, dokládá
však zároveň, kterak jím prochází tradice české
poesie my'šlenkové, jdoucí od Máchy k
Březinovi; Zeyer sám sotva tušil tuto souvislost. Zeyerův
dramatický dualismus »kvetoucího luhu
zemského« a »hvězdného ruchu na nebi« není než
obměnou Máchova tragického rozporu mezi
»hvězda
13°