kolik náhoženských meditací doplní osobní
projevy Zeyerovy veršem ... navždy se básník halí
do mlčení o svém osobním tajemství, ačkoliv
v důvěrné jeho korespondenci právě z této doby
nechybí míst, která jako by přímo volala po
verfiové stilisaci pro své citově zanícené konfese.

Několik čísel, stojících také chronologicky ve
vstupní bráně Zeyerovy Poesie, napovídá, že ani
on neušel zcela úskalí onoho planého estétství ve
vzduchoprázdném prostoru, jímž se vyčerpávali
všichni Lumírovci: z pohádkového Proroctví, z
antikisujícího chvalozpěvu Musám i z baladické
Borovice zaznívá lumírovsky běžná oslava krásy
pro krásu, básnictví pro básnictví, idealismu pro
idealismus, v jaké hýřil tehdy Vrchlický a
chvílemi za jeho vlivu i Sládek. U všech to bylo
poctivě prožito - i s tím samolibým bolestínstvím
obětavé a nevděčné služby poesii - ale u všech
pohřešujeme při tom prudší van života,
dramatičtější náraz skutečnosti, ohnivější vztah k
realitě domova. A přece již zde, v jedné z·.
nejstarších Zeyerových básních v Borovici, zaznívá
jeho čistě osobitá nota, nadobro odlišná ode všeho,
čím zpívá a hučí básnický orchestr školy
lumíL'Ovské. V silném odosobnění Zeyer sestupuje tu
až k samé uuši věcí, z nichž jeho básničtí
druhové zachycovali v barvitém popisu nebo v
řečnické personifikaci jenom obrysy. U něho, jako
v lidovém bájesloví, jsou rostliny i předměty na-