neozvou vůbec čísla erotická, ale daleko
významnější jest, s jakou prudkostí zabo.uří erotika, a to
přímo cyklicky, v Zeyerově knize druhé a jak se
tam milostné drama básníka málem
padesátiletého stýká s dramatem jeho náboženského
toužení a poznání. Teprve nyní, kolem r. 1889, kdy
vznikají také velká díla Zeyerovy vášnivé
upřímnosti, Jan Maria Plojhar, Záletnice, Pia de
Tolomei, rozvazuje se zcela jazyk Zeyera-lyrika a
s tragickou bezohledností povoluje nutkání srdce,
které jest náhle stravováno neodolatelnou
potřebou vyzpovídati se až s nahou otevřeností.
Básník nepotřebuje k tomu již, jako dříve, symbolů
ani alegorií a nechce sv)'ch překypujících citů
vkládati již do úst stilisovan)"m postavám z báje,
z legendy nebo z literární tradice, jak dotud
činíval a jak bylo se shodou i s dekorativním
sklonem českého básnictví v době Jar. Vrchlického.
Z odhaleného dna bytosti Zeyerovy tryská nyní
čistá lyrika v nejpůvodnější své podobě,
namno7.e v píSŘové prostotě s lidovou zpěvností,
výrazu až plasticky názorného; i v poesii se ocitá
Zeyer v nejtěsnější blízkosti nejčistšího lyrika
lumírovského období u nás, Josefa V. Sládka,
s nímž jako přítel kráčel po léta ruku v ruce. Ale
zdroj lyrický, jednou vytrysknuvší, neměl
trvání; kolem r. 1890 zase vysychá nadobro, a marně
se ohlížíme v době Tří legend o krucifixu a Domul
tt tonoucí hvězdy po sourodé lyrice. Jenom ně-