opak II něho nabývá subjektivistický lyrismus
'Významné funkce další.

V Zeyerových epických rapsodiích i románech,
novelách i dramatech jest lyrismu přisouzen úkon
komposiční, či kritičtěji řečeno - v duchu
estetiky klasické - spíše úkon dekomposiční.
Básník dovoluje kdekoliv a kdykoliv prudké citové
vlně patetického rytmu, aby vyrazila živelně
dějem, aby strhla postavu k v)'mluvnému vyznání
osudu, aby se projevila dumou hrdinovou, váš·
nivou zpovědí světcovou, důvěrnými
vzpomínkami mystikovými. Za tuto svéhlavou a
bytostnou zvláštnost svého umění pykal trpce ve svém
životě Zeyer dramatik, jehož lyrismus na scéně
byl příkře odsuzován obránci zřetelů jenom
divadelních. Ona to jest, jež odlišuje tak . ostře
Zeyerovy veršované letopisy lásky a hrdinství
od autentické epiky středověké, činíc je
netoliko modernějšími, ale i složitějšími a
psychologicky poutavějšími, ježto pouhou dějovost
nahrazují dušezpytn)"m výkladem. Odtud plyne i
vel:ká souvislost všech Zeyerov)'ch děl tak
různorodých, látkami i formami - jsou to vesměs
články jedné lyrické konfese, spojené v celek
osobností vyznavačovou.

I lze J ulía Zeyera označiti jako jednu z
nejlyl'ičtějších osobností našeho básnictví, ač vlastní
lyrický odkaz jeho jest nepatrný. Ani oba
nevelké svazky spisl"!, Poesie a Nové básně, z nichž