· i zahanbení z vÍastní nahoty, náhle odražen~ v
zrcadle, káral se za to, že dovolil světu, byť jen
chvilkový pohled na pobledlý smutek svých údů,
rychle zakrýval zrcadlo, kvapně halil se do
pláště a odsuzoval se k mlčení sám za nediskretnost,
která se příčila jeho rytířské povaze.

A přece je lyrismus z nejsilnějších a
nejvýznamnějších složek Zeyerovy básnické tvorby.
Zasahá do ní, tuším, ve funkci dvojnásobné. J
ako psychologický prvek proniká i do děl na
pohled nejobjektivnějších, kde se zdá, že básník
jenom oživuje staré látky, parafrasuje a
občerstvuje motivické a dějové bohatství dávných
kronik, legend, eposů a pohádek a kochá se rozkoší
svého postupu evokačního. I pak vkládá Julius
Zeyer svůj citový obsah do daných rámců,
vyplňuje je svým životním entusiasmem vášně a
něhy a oduševňuje na svých obnovených
obrazech podobizny podle svého podobenství: rytíři
činu i ducha, dobrodruhové snu a lásky,
středověcí vášnivci i nachořelí synové našeho věku,
dobyvatelé i mys tikové, viníci i světci jsou v
Zeyerově díle vlastně metamorfosami svého tvůrce,
který v nich obměňuje a promítá svou vnitřní
zkušenost. Julius Zeyer vůbec nedbá toho, aby
Re ztratil k nepoznání za svými postavami a aby
epicky ukryl dějem svou životní zkušenost, jak
o to i v romantických sV:)Tch dílech usilovali s
takov)·m napětím Flaubert nebo K. F. Meyer,
na
124