neboť budoucnost se v něm trvaie bude
podivovati příkladnému ztělesnění typu, jenž v
poesináleží k základním a při tom tolik vzácným, typu
spontánního melodika, jímž jsme se právě
zab)'vali.

Podobá se, že ještě cosi z Adolfa Heyduka pře
jde do budoucnosti; míním: jeho životní mytus.
Zústane v paměti potomstva trvale spiat s
krásným píseckým krajem, kde uprostřed
nekonečných svěžích lesú, pod starými hrady a luhy,
vzdělanými na jediný veliký park, valně plynou
mohutné vody: romantická pověst do nich chodí
rýžovat zlato, a přítomnost, zosobněná silnými,
8panilými dívkami zdravého slovanského typu,
napájet stáda vzácného skotu. Tam procházeti se
bude také v budoucí literární báji luhy a háji
vysoký prošedivělý básník v šosatém kabátě pro
fei:'orském, s úpravným zápisníčkem v ruce,
poznamenávaje si do něho drobným krasopisem dojem
z ptačího trylku, obdobu lidského srdce a
přírodního výjevu, arabesku vyšitou květinami na
louce červnové. Tam si představí potomci jeho těžké
a němé setkání s ironickým a světáck)'m druhem
z města, velikým básníkem odlišného typu a snad
ještě hlubšího citu, který zanechává slzícímu
kamarádu a nevolané věčnosti na památku této
návštěvy v den pohřbu holčičky »Dolfiho« jednu ze
sv}'ch balad, klasických v monumentální
prostotě. Tam umístí si budoucnost jako oslavný závřr

121