vej'me se příliš dlouho těmito omyly
Ileydukovými, o nichž budoucnost nebude pranic věděti. Ale
i veršovaná epika Heydukova, na niž početně a
rozměrně připadá takový podíl v jeho básnickém
souboru, zakládá se na zásadním neporozumění
vlastním silám tvárným: melodik si až do šedin
tvrdošíjně namlouval, že jest vyprávěčem,
šťastný strůjce kratičkých písní se pokoušel až do
úmoru o dějovou skladbu, lyricky výlučný
subjektivista byl by rád vybudoval přesvědčivou
posta vu typickou pro lid, který tolik miloval.
Odečteme-li předem nešťastnou dějinnou epiku, jíž
lze přisouditi leda cenu didaktickou a národně
výchovnou, i vzdušnou alegorickou báchorku
veršem, která i se svou duhovou hrou barev a světel
jest vlastně cyklem lyrických písní, zbudou
Heydukovy básnické povídky ze života lidu v
odvozené formě byronské a tennysonovské, kam
shr·nul mnoho teplých pozorování o jadrných, ale
i sentimentálních horalech z rodné
Českomoravf'ké vysočiny a ze Šumavy přijaté za druhý
domov. Nebudiž tím řečeno, že zbudou celé nebo
v tom, co tvoří páteř epické básně; zcela naopak:
pro přírodní malbu, pro písňové vložky, pro
hudbu citu budou Heydukovi promíjeny příliš
zjednodušené postavy, příliš málo vyložené děje,
příliš prázdné dialogy a samomluvy těchto idyl čao
sto polotragických. Bude mu asi vůbec
promíjeno více, než mu odpouštěla kritika současnická,

120