hem upírány veškeré vlastní hodnoty umělecM,
není zcela snadno stanoviti, v čem se zakládá
trvalá jeho cena a co má v jeho díle nárok na bue
doucnost, i když dlouhý život poetův popřál hod·
notitelům a zařazovatelům dostatek času na
rozmyšlenou a přemýšlenou; ale rozloučili bychom
se s Adolfem Heydukem na pokraji jeho hrobu
dosti důstojně, kdybychom si prominuli tento
odpovědný úkolt

Sotva Adolf Heyduk (o mnoho později, než
míní obvyklý úsudek) udeřil na svůj tón, byla
právem a s obdivem zdůrazňována nezvykle
silná spontánnost jeho lyrismu, tento vzácný dar,
jehož se dostává básníkům jen z boží milosti. Bez
křečovitého napětí tvůrčí vůle, bez překážek, ale
i bez pomoci koncepcí rozumových, bez přítěže
knižní kultury řine se Heydukova píseň jako
přirozený živel z citových jeho zdrojů a tryská
mocným, světelným paprskem do výše: tento
básník, srostlý s přírodou a dětinsky oddaný životu,
zpíval, ne že chtěl, nýbrž že musil. Jak byla
Heydukovi vždy cizí nejen N erudova tvůrčí námaha,
zápasící s básnickým výrazem a s nedůvěřivou
.rozumovou rozvahou, ale i problematický postup
Hálkův, při němž citové vzrušení a malebné
zření bylo přehlušováno odvozenou ideologií a
literárními reminiscencemi! N eruda, přísný
autokritik, nasadil celý život tuhé umělecké práce,
(lby až na konec v »Prostých motivech« dQšel či·