ného a harmonického v jasné své pozemskosti a v
úsměvné své dobrotě. Není rozporu mezi ním a
heroickým světem mistrovým, naopak právě
schopnost vytvořiti vedle sebe tento dvojí životní
typ jako nejvyšší možnost českého bytí
hromadného zůstává hlavním důkazem geniality
smetanovské.

Naše umění od dob národního obrození má
tolik tvůrců, jejichž hlavní inspirací byl životní
rozpor, a kteří proto nikdy nepřekonali
romantické kletby ve svém nitru. Bedřich Smetana není
z nich. Jest klasikem, u něhož všecko vyzní
závěrečnou harmonií a který silnou věrou v život a
láskou k němu vykupuje nejenom sebe, ale i
národ z rozporů a krisí; jenom proto dovedl v
oblasti hudební tak 'spojiti drama s melodií, tvoření
symfonické se skladbou operní, slovo s tónem.
Proto dovedl celé své dílo naplniti takovou
věrností k zemi a vděčností za její dary, takovým
sluncem síly a dobroty, takovou životní jistotou a
vlídnou moudrostí, že celá pokolení sem
pospíchají pro útěchu a pro posi1u. A jako dnes bude
ještě po stoletích český člověk před Smetanovým
životním dílem a před jeho osobností státi s touž
šťastnou a radostnou zbožností pozemskou: »Mé
srdce cítí dík za hvězd tajemné plání, za pocit:
žiju! jsem! za »č10věka mám rád!«, že chápu žítí
taj a rozkoš milování, za největší ten dar se
v díku usmívat!«

no