puje svět jím stvořený; jsa k sobě přísný bez
odmluvy, nepopřává si ústupků od ideálu. Avšak
nad tento heroismus, jenž náleží v okruh
uměleckých cností, jest ještě výše postaviti mravní čin
muže-občana, pro nějž se mu dostalo sice hojně
chvalořečníků, ale pramálo napodobitelů. Do
cesty každé jeho snahy a před bránu každého jeho
úspěchu lehly mu ústrky a příkoří vrstevníkú,
aniž dovedly do zlatého poháru jeho idealismu
skápnouti jediné krúpěje nedúvěry v národ; jest
třeba silné a chrabré lásky, aby nezhořkla
smetanovskými veřejnými zkušenostmi. Ale což pro
umělce, jehož tvoření nachází inspiraci jenom ve
víře a lásce a nikdy ve skepsi a zdrženlivém
chladu, múže býti národ souhrnem vrstevníků s
jejich malostí a zlovúlí ~ Není národem spíše
věčně živé společenství příslušníkú téže krve,
dědicú téže minulosti, vyznavačú společných ideálú ~
»Ej co ty řeči! co všechny ty klevety! letím Ti,
miláčku národe, v ústrety . .. Hledím Ti v oči,
byť světu se rouhaly. Hladím Ti ruce, byť hadi
v nich šlehali. - Všechno jsem oplakal, zase se
osvěžil, - Tebe bych, národe, Tebe bych
nepřežil!«

Smetanúv až náboženský kult národa a
odtud plynoucí výhradná služba jemu byly
vzácným dědictvím probuzenecké romantiky;
konstituční doba, jejíž ideály vyznával, stejně jako
Neruda nebo Mánes, zbarvila jeho češství politicky