Ničím neprokázal Vojta Náprstek, náš
nejroztomilejší svobodomyslník, svou svobodomyslnost
krásněji, než poměrem k práci. Pochopil - a i
v tom mu Amerika dala správné poučení - že
nestačí, odhodíme-li pouta náboženská, politická,
třídní, dokud nás práce činí svými otroky; vždyť
její požehnání cítíme teprve tehdy, když vidíme
v ní nikoliv cí1,nýbrž jenom prostředek k dosažení
ne jmění, ne požitku, ne sobeckého štěstí, nýbrž
opravdové volnosti. A tak vrátiv se domů z Ame,
riky, učí nejenom radosti z účelné a spanilé
práce, nejenom zalíbení v technických pokrocích, ale
především zjednodušení a zrychlení práce. N
ení tayloristou, který myslí hlavně na hmotné
využití všech sil za ideálem krajní výkonnosti a
znásobeného zisku; není manchestrovcem, jenž
byl dal svému národu rád továrny, kapitalismus,
dělnickou bídu; je tvůrce Průmyslového musea
a především družným vychovatelem českého
domáckého pracovníka, vychovatelem českých
řemesel, pomocníkem české ženy. Jeho
průkopnický význam v ženské otázce u nás bývá
zpravidla formulován tak, že Vojta Náprstek ve
shodě s Karolínou Světlou a Augustou Opitzovou
dává české ženě do rukou výzbroj prq
samostatnou činnost výdělečnou. Ale to jest jenom půl
jeho zásluhy. Druhá polovice tkví v tom, že
každou ženu v domácnosti vysvobozoval
zjednodušováním a zúčelněním práce z její poroby, aby
na
93