svým stoupenCl1m, straní'kům, posiuchačům.
Ť'oho se. směl odvážiti ze dvou mocných důvodů
mravnich. Především zjistil si, a to nejenom
instinktem, n)'brž zároveň promyšlenou úvahou,
zda se jeho osobní pravda shoduje s tradicí
dějinnou a s nejvyššími cíli politického úsilí
národního. Získav si tento souhlas, cítil se
bezpečen před omylem. A pak Karlu Sladkovskému
šlo vždy jenom o osobní pravdu, nikdy o osobní
prospěch, osobní ctižádost, osobní kariéru. Se
svým odpurcem F. L. Riegrem dal navždy
příklad politika, jemuž služba národu nepřináší
vůbec mzdy, žádajíc naopak obětí. Chudý novinář,
odříkavý garcon a vegetarián, asket bez
domácnosti a potřeb nevzal z veřejných funkcí ani
haléře, naopak zaplatil za to, že se směl pro jiné
obětovati zdravím a vším životním pohodlím.
V tom se právě jevil svým vrstevníkům
postavou antickou, přísným republikánem starého
Říma, dědicem Aristidovým, a mluvili-li jeho
druhové o karakteru Karla Sladkovského, vždycky
znovu jej přirovnávali k oceli, nebo ke spěži,
oněm kovům, z nichž se lijí zvony, kují zbraně a
razí mince. Sladkovský odolal ještě jinému
nebezpečí, kterým hrozí veřejná činnost politikům:
nestal se modloslužehníkem vlastního já. Jeho
řeči nikdy nebyly sebezrcadlem, ani samolibou
apologií vlastních omylů. Nesnažily se
seskupiti národních dějin kolem egoistického středu, ani