se všecky otrávené šípy persekuce státní
sesypaly bez výběru na jeho mužnou hruď.
Vyprávěti o křížové cestě, která vede Havlíčka z
Prahy do Kutné Hory a Německého Brodu, aby
přes brixenskou Kalvarii dospěla hrobu
olšanského, znamená buď obviňovati politickou a
policejní moc rakouskou z pomalé vraždy, která
nemůže býti ani pozakryta heslem vraždy justiční,
nebo zpívati chválu mužných ctností, jaké jenom
zřídka se objevují v moderním životě politickém.
Havlíček nikdy nedbalo dekor romantický a
také v úloze mučedníka nijak si neliboval, jak
svědčí jeho důstojné a naprosto nesentimentální
dopisy brixenské, ani myšlenku, jež ležela
nasnadě, že v něm jest pokutpván celý národ,
nerozváděl se samolibým zrcadlením. Pa tetik II lil
bylo by po chuti, aby se přel s osudem neb
žaloval Bohu, ale Havlíček hovoří ironicky s
měsíčkem a vypráví mu rozmarně tragikomedii
Bachova Rakouska, jež nadarmo žandarmerií zuří
proti svobodné myšlence politické. Romantikové
by si přáli, aby proklínal tyranství církve a
státu a svolával na ně soud dějin, avšak Havlíček
vymýšlel jen in margine N estora rouhavé
legendy staroruské, nebezpečnější ve své grotesce, než
kletby a hrozby. Přes to neušel mimoděk
svaillzáři mučedníka a také v tomto neočekávaném
úkonu prospíval po celá desítiletí po své smrti
národní věci jako jí sloužil činností politicky bu-