Čelakovského, který lidovou píseň učinil
výrazovým východiskem, ovšem žertovný a smavý
rozmar usedlého Goethovce, proměnil se v podání
Havlíčkově v útočné a hořké veselí bojovníka,
jenž, octnuv se v háji Charitek, řeže pruty a
ratolesti na šípy.

Nebyl to nikdo menší než František Palacký,
kdo tohoto vynikajícího spisovatele uváděl
soustavně do prak se politicky novinářské, cítě že v
něm nalezl lidového tlumočníka svých politických
zásad, vyvoděných z poznání vývoje dějinného.
Vzájemný vztah těchto dvou mužů náleží k
nejsvětlejším kapitolám našeho národního obrození:
jen zřídka dovedou si tak porozuměti dva
vyhranění zástupcové generace otecké a synovské,
různí temperamentem, vychováním, prostředím
společenským a názory náboženskými a
estetickými; řidčeji pracují v bezděčné dohodě druh pro
druha; nejřídčeji zachovají si věrnost ve
zkouškách, jaké reakce uložila Palackému i
Havlíčkovi. Krásně pověděl Masaryk, že jejich spojení
bylo a zůstane požehnáním. Palacký, jenž byl
duševní aristokrat s panským a učeneckým
odstupem od lidu, potřeboval novinářského
apoštola, aby doktriny přesně promyšlené a pečlivě
odůvodněné přenesl s jasností II prostotou, které
nikterak nejsou nejmenším uměním, do měst a i
vesnic, aby pro ně s láskou· i s důrazem
vychovával čtenáře a vyznavače, aby je ilustroval
ná
79