zení; osvícenství není mu pouhou kritickou
metodou, nýbrž tvůrčím podnětem, jak ukazuje jeho
velkolepý zlomek »Křtu sv. Vladimíra«, v němž
český vtip se pojí vítězně k voltairovskému
sarkasmu, k feuerbachovskému pojetí, k heinovské
svévoli obraznosti.

Druhá zkouška nebyla ani méně bolestná ani
méně významná, a to jak pro Havlíčka sama, tak
pro celý veřejný život český. Jedinou větší
politickou koncepcí vlastenecké romantiky byl
panslavismus, posvěcený a ověřený auktoritami J
0sefa Jungmanna, Jana Kollára, Fr. Lad.
Čelakovského, jenž se někdy spokojoval jazykovou a
knižní vzájemností, ale namnoze se opíralo
idealistickou víru v mocné carské Rusko, jakožto
pavézu Slovanstva veškerého; austrofilská prakse
stejně obratně jako neupřímně zakrývala
skutečné smýšlení českých vlastencií, s nimiž i
Havlíček piívodně souhlasiL Úskalím, o něž se
ztroskotávají diívěry tak smělé a víry tak matné,
bývá zpravidla přímé poznání, a toho se dostalo
Havlíčkovi již záhy. Víme dnes, že poznal
z Ruska zeměpisně a literárně pouze nepatrn)'
úsek a to očima moskevských slavjanofilií, ba, že
se nesnažil více poznati, ale to mu stačilo, aby
byl navždy vyhojen z panslavistických utopií a
o vůdčím postavení carského, pravoslavného
Ruska v budoucím Slovanstvu; pohrdaje
samoděržavím i aristokratismem šlechty i kněžstva, nemohl