pokroku, i násÍlnictví hierarchie,
podporujíeísvětský absolutismus, ale co bylo významnější,
osvojil si osvícenskou kritiku náboženství a církve od
Voltaira po Lessinga a nacházeje v ní učení
sourodé, přijal ji úplně, jsa nejvýše ochoten
připustiti romantickým novokřesfanům rázu
Lamennaisova mravní krásu osobnosti Ježíšovy a
trvalou cenu jeho etiky, ovšem přeložené do
střízlivějšího a praktičtějšího utilitarismu. S katoli
ckými romantiky ani s protestantskými dědici
české reformace, kteří dávali ráz našemu
smýšlení buditelskému, neměl napříště nic společného
a náboženský svůj racionalism nezapřel ani, když
na vrcholu své mužné síly a veřejného vlivu ve
skvělých »Kutnohorských epištolách« mínil v
zájmu občanského pokroku občerstviti církev
některými reformami, nedotýkajícími se
věroučné·ho základu. Kritické osvícenství osmnáctého
věku zústalo u nás nevyžito, ježtp obrození
přijalo z něho v první své fázi pouze některé podněty
vědecké, nepřenášejíc jich do veřejného myšlení;
Havlíček však, ve shodě s obnovou racionalismu
mezi oběma revolucemi 1830 a 1848, dohání
zameškané údobí vývoje a slučuje filosofii
osvícenskou se střízlivou rozumovostí, se zdravou
skepsí, s chladným hloubalstvím, plemennými to
znaky českého kmene na rozdíl od Moravanú a
Slováků. Po Josefu Dobrovském jest Karel
Havlíček první důsledný osvícenec českého obr o

75