kořen a dovedÍ se vzpíratí nepř"íznív~mu osudu,
ale sdílel se se svými krajany také o svéhlavou
rozumovost a o náklonnost k náboženskému
hloubání, již působení pobožné a citové matky
i obou kněžských vychovatelů v dětství ochočilo
až ke křesťanskému sentimentalismu. Již u
chlapce jeví se záhy tvrdý vzdor, který se bouří proti
veškerému bezpráví, jež k německo-brodskému
gymnasistovi přistupuje hlavně ve formě obecné
germanisace v městě, na školách, ve vzdělanosti;
velmi časně vyškrtne Havlíček ze svého
evangelia větu o neodpírání zlému. V mladistvých
veršovaných projevech, formálně velmi nedoko·
nalých, hlásí se u Havlíčka občas romantika,
nevyvážená z vnitra, nýbrž jen načerpaná z
ovzduší a zároveň vlastenecké zanícení, temenící až
z hÍoubek bytosti; obé se spojilo, když Havlíček
pojal' životní plán; státi se' knězem~učitelem,
který by konal mezi lidem úlohu národně
buditelskou. Ale tento vlastenecký romantismus, velmi
časně zavrhovaný rozumem, »katem a
ukrutníkem«, musel projíti dvěma zkouškami ohněm,
v nichž máloco z něho obstálo, avšak kde se
pročistilo stříbro Havlíčkovo svérázu.

, První zkouška nadešla mladému alumnovi v
pražském semináři, kam vstoupil náboženský
horlivec, aby skeptik a odpůrce církve opouštěl
zdi jesliitského Klementina. Poznal zblízka
zkostnatělost dogmatu, bránícího se vědeckélllu

74