značným stupněm básnické sugesce. Nemluví tu
politik pevného programu, nýbrž kulturní a
humanitní horlitel z »Labyrintu slávy«; neozývá
se zde havlíčkovská kritika, nýbrž vocelovský
tendenční důraz; neoslovují nás konkrétní zjevy,
nýbrž ocitáme se v pomyslech zcela všeobecných.
A hle; ve chvíli, kdy nový obsah jest vším a
kdy se formy zdají zbytečností, vyčerpává se
učený znalec poesie vynalézáním a broušením
východních i západních forem co nesjložitějších,
krouží kancion, notuje kancónu, skládá sestinu a
piluje ghazel .. pro tyto formalistické hříčky má
dosti času i pohody ve své studovně, kam patrně
nezaléhá hluk s barikád.

Tak i v hodině rozloučení s poesií, kdy kolem
něho všude duní a víří mladý svět, jest Jan
Erazim Vocel, konserva ti vec a estét, věren sobě;
prožívá zápasy a otázky přítomnosti, ale dostává se
k nim obrazy, ději a formami minulosti; vnáší
do básnictví spíše vzdělaný a důmyslný rozum,
než horké srdce schopné prožitku; spojuje
umění nel'ozlučně s vědou, v níž posléze nachází sebe
sama plně a zůstává typem básníka nikoliv z
vnitřního posvěcení, nýbrž z potřeb obrody a vý~
chovy národní.