hoženské a zároveň čeliti materialistickému
naturalismu.

úctyhodný ve svém základním pojetí
velkorysém, byt přejatém z ruky geniovy a značně
proti němu oslabeném, má »Labyrint 8Iá~yc:
přednosti i nedostatky básnictví dialektického:
patos myšlenky není provázen dostatečnou
životností; postavy, jež jsou hlavně ideovými
funkcemi, mají málo teplé bezprostřednosti a místy se
sesýchají v prázdná schemata, což platí ještě
více o Ludmile, než o Janovi; řeč skrovně výrazná
nekarakterisuje, nýbrž jen dokazuje, horlí,
poučuje. Vzletu, jímž »Labyrint slávy« unáší, se
podivujeme, ale při tom toužíme po pevné
zemi, aby s námi na ní stanul básník příliš
abstraktní.

Vocel sám pokládal své básnické poslání
»Labyrintem slávy« za dovršené a jen zřídka
pocítil ještě za svého dlouhého působení slovesného
potřebu sáhnouti k verši. Učinil-li to, byla to
spíše básnická publicistika než vlastní poesie.
Nejsou však bez několikeré zajímavosti jeho
verše na rozloučenou. V témž ročníku »Časopisu
českého musea«, který obsahuje nejvíce jeho
revuální žurnalistiky, r. 1849 otiskl dva cykly
časových básní »Před březnem r. 1848« a »Po březnu
r. 1848«, do nichž soustředil jednak temnou,
dusnou a beznadějnou náladu reakční, jednak
plesné, jiskrné a opojné dojmy revoluční, obé se

61