obrození. Děj se počíná tam, kde se »:M:eč a
kalich« končil, v době tragického rozkladu
Táborstva, nyní i mravně hodnoceného otázkou, zda
byl oprávněn bratrovražedný zápas za víru, kde
syn stanul proti otci, bratr proti bratru, a z této
bolestné otázky temení narrmoze vnitřní otřesy
Janovy. Jako V mladistvých povídkách
Vocelových, tak i tuto se zobrazují, často teplými
barvami zasvěceného starožitníka, všecky duševní
a kulturní proudy doby tak složité a přechodné.
Když pak v druhé části knihy popřává
Duchamor Janovi prožívati dávnověkost, která se
samému duchu generace jeví marným sledem bez·
výsledných zápasů za hodnoty pochybné,
ukazuje se Vocel Kollárovým epigonem, pro nějž
dějiny české jsou pouhou složkou ve vývoji
Slovanstva, zobrazeného tesknou dumou
childeharoldovskou, která byla přešla do »Slávy dcery«.
Vocelovo vidění dějin není ani tentokráte
myšlenkově hluboké, ani politicky vyhraněné:
abstraktní humanista s vzdělanostními ideály
osvícenskými se tu pojí s romantickým kultem
národnosti, a syntésou těchto myšlenek vyznívá
pak celá báseň, když Jan, osvobozen láskou
Ludmilinou a dějinným názorem z moci
Duchamorovy, stává se jako český vynálezce knihtisku
lmditelem lidstva i svého národa v duchu pokroku
osvětového, který má nahraditi staré hódnoty
ná
60