duchu 40. let, není Jan arciť postavou
faustovskou. Vocel sám zdůvodnil velmi přesvědčivě, že
a proč jeho hrdina nemá ani kapky titanské krve
Faustovy, zůstávaje stále jen průměrným
mladým idealistou, avšak neuvědomil si při tom sám
základního rozdílu mezi faustovským dramatem
a svou řadou obrazů. U Goetha děje se Faustův
výkupný vývoj tím, že se Faust dějů, do kterých
jej jeho démon zaplétá, účastní celou bytostí, a
zvláště také podílem volním, který se stále
stupňuje až k velkému závěrečnému hrdinství
energie sociální - Goethův »Faust« jest velezpěvem
vítězné vůle a snahy, vedoucí k vykoupení.
Vocelův Jan však naopak - zprvu bojovník, později
čím dále tím více povaha výhradně
kontemplativní, - jest sváděn a pokoušen pouze
událostmi a příběhy, ke kterým trpně přihlíží,
nezasahuje do nich ničím a konaje tedy pout dějinami
jako dantovský divák, nikoliv jako goetheovský
voluntarista. .. jak přízračno pro čtyřicátá
léta v Čechách i pro meditativního Vocela,
učence a pozorovatele!

Historický rámec, do něhož Vocel zasadil své
vidění zápasu mezi požitkářskou nevěrou a
idealistickým činorodým kladem, mezi
naturalistickým hedonismem a nadosobní obětavostí, mezi
bez národním a nenáboženským hmotařstvím a
národně výchovným osvětářstvím, dán byl jak
osobními sklony tak celým obsahem českého

59