i oko literárně necvičené. Obranný důkaz se mu
nepodařil, neboť to, co činí Fausta Faustem, jest
v »LabYl'intu slávy« převzato do nejvnitřnější
osnovy a činí Vocelovu báseň jediné zajímavou.
U Vocela jest totiž úplně stejně jako u Goetha
dualismus lidského nitra promítnut figurálně
životnou dvojicí Jana a Duchamora; tento
materialistický a světoobčanský zloduch, pohrdající
národností i náboženstvím, a vyznávající
postupné vítězství naturalismu a hmotné civilisace,
není, stejně jako Mefistofeles, samostatným
démonem, stojícím mimo Jana a usilujícím oň, nýbrž
ztělesněním jeho vla,stních pochyb, pokušení,
úzkostí, temnou částí jeho duše, jeho oživenou
krisí, jak ji Vocel sám prožíval za nutkání
dobových myšlenek 40 let. Touto goethovskou
koncepcí dosáhl Vocel konečně toho, čeho marně
hledal v »Meči a kalichu«, vnitřní jednoty pro
SYOu báseň: děj není dílem nadpozemských
mocností ani zevních historických podmínek, nýbrž
tvorbou vlastní duše, která roste a se vyvíjí; jest
již podružností, jestliže v}-koupení Janovo
opět s příklonou ke goetheovskému motivu
Markétčinu - organisuje a dokonává žena-panna,
když Jan vlastní silou v sobě překonává
Duchamora.

Je-li Duchamor přece jen Mefistofelem, bez
goetheovského sarkasmu a humoru a ve
zmenšeném formátu s časově střiženým programem v