»Mstitel« a »Poslední sen« .. tJprostřed těchto
cyklů pokoušel se, seč byly jeho slabé síly,
narýsovati vnitřní vývoj hrdin, ukázati k pozemským
i nadzemským podmínkám jejich činů, osvětliti
s několika stran jejich jednání, ale nebyl
dopo·sud zralý pro tento čestný úkol komposičnÍ.

Provedl jej teprve r. 1846 ve svém posledním
díle veršovaném, jediném, na němž se zakládá
jeho titul skutečného básníka, v »Labyrintu
slávy«, a tu opravdu stanul v přední řadě českého
vývoje poetického, on, jenž dotud byl leda
epigonem. Dumavé pokolení, které následovalo po
básnické romantice, oblíbilo si pro intelektuální a
citové rozpory svého neklidného ducha nade vše
formu refleksivní veršované povídky,
poskytující možnost co nejhojnějších projevů subjektiv·
ních a užívající jak dějové náplně, tak
karaktel'istiky osob za pouhé záminky zpovědí
důvěrných - od Máchy vede ta cesta až ke Svatoplu.
ku Čechovi. Vocel se nepřidržel na rozdíl od
většiny svých vrstevníků byronského typu této
povídky, k němuž se řadí jak »Máj«, tak
»Protichúdci«, nýbrž milovník německého klasicismu
sáhl až ke Goethovi, jehož »Faust« v rámci
kosmického dramatu také obsahuje mnoho
refleksivní epiky. Vocel v úvodě k »Labyrintu slávy«
vyzrálou a prohloubenou úvahou kritickou se
pokusil vyložiti, proč jeho skladba není faust.iádou,
kterýžto typ nalezne však v jeho skladbě rázem

57