žižkovi a Prokopovi ve směsi velmi nepříjemné
a pochybné, kde naivní výklad osobními motivy
a stálý zájem o děje vojenské nedopustil
zastaviti se u náboženských zdrojů hnutí, <a kde
jednostrann)T individualismus vůbec nepřihlédl k
lidovému rázu táborství. Veršovec-kronikář slyší
hučeti kolesa bitevních vozů, šuměti válečný sbor
a jeho píseň, kázati a povzbuzovati kališnické
kněze, a leccos z této směsice zaléhá do jeho
neuspořádaných veršů, ale nikde nenaznačuje
čtenáři, odkud temení tento příval dějinné velikosti
a krásy, tak nepodobné gotickému duchu
předchozího období lucemburského. Proto nedovedl
Vocel také, na rozdíl od současných
liberalistickýeh básníku česko-německých, najíti vlibec
spojitosti mezi emancipačním duchem XV. stol.
a svobodomyslným usilováním moderního lidstva
a utkvěl podobně jako v »Přemyslovcích«, na
národnostní a historicky výchovné tendenci,
přednášené někdy elegicky, jindy s nadšeným
patosem. A přece, přese všecky tyto mělkosti
myšlenkové, přes suchost podání, přes nedostatek
životnosti, značí »Meč a kalich« značný pokrok proti
populárnějším »Přemyslovcům«. Zavrhnuv
mechanické navlékání historických drobných roman.
cí na společnou nit, usiluje nyní Vocel o
skutečnou básnickou komposici, které mínil
dosáhnouti tím, že si celou knihu rozložil do čtyř
samostatných cyklů, »Alžběta a Jan«, »Václav IV.«,