k nímž se po pěti Íetech druží cyldus »Meč a
kalich« - dvě knihy, jež netoliko v povědomí
vrstevníků, ale i v literárním dějepise právem
zůstanou spojeny. Jan Erazim Vocel, obzíravý a
vytl'íbený autokritik, věděl sám velmi dobře,
odkud obliba, ba, proslulost »Přemyslovců«, tak
nedokonalých v historickém pojetí i v básnickém
podání; kniha se stala breviářem nacionalismu
v obou jeho formách, jak vlasteneckého stesku
nad velkou minulostí, tak hrdého uvědomění
jazykového, státoprávního a národnostního, a pro
hesla, tvořící pointy, ·příliš ochotně se promíjel
bědný doprovod. Dnes není věru lehko býti
kriticky spravedlivým k oběma sbírkám, jež
estetického měřítka viÍbec nesnesou a to již proto, že
jsou od začátku až do konce pochybným
výsledkem stálého zápasu se slovníkem, ano i s
mluvnicí, s prosodií a s rýmem, kde co chvíli nadobro
podléhá básník příliš dlouho vzdálený od
domova a od živých zdrojů mateřštiny.

Kronika středověku pohanského i
křesťanského, kterou Vocel mechanicky a bez osobitějšího
výběru přelil z mělkého a osvícenského díla
Pelclova, se mu rozsula pod rukou v řadu
romancí, často bez zaokrouhlení a z pravidla bez
pointy; jenom skrovně se osvědčilo skladatelovo úsi·
lí řaditi dějově příbuzné básně v cykly, ať šlo
o tragedii V ršovcú, ať o rytířské události před
Milánem, ať zejména o štěstí a konec krále
Ota
53